ČAS…Kolik nám ho zbývá?

„Zlatíčko, teď na tebe nemám čas, budeme si hrát třeba zítra, ano…?”

„Nyní na vaše otázky nemám čas, ozvu se vám později…”

„Miláčku, teď to nejde. Prosím, můžeme to nechat na potom? Už nemám čas…”

„Promiň, ale dnes mi to už nevyjde, nemám čas…”

„Mami, omlouvám se, ale ten oběd půjde až příští týden, tento nemám vůbec čas…”

„Mám vůbec nějaký čas sama na sebe?”

Tak často o něm hovoříme. Tak často nám chybí. Přitom je to to jediné, co máme. Jaké by to bylo, kdybychom věděly, kolik nám ho opravdu zbývá? Kam vlastně spěcháme? Kam se chceme dostat dříve než ostatní?

K cíli. A co je ten cíl? Bohatství, úspěch, štěstí, láska… smrt? Život přece není cíl, ale cesta.

Dovolme si zastavit se a věnovat se samy sobě. Svému tělu, jeho zdraví a vnitřnímu klidu a pohodě. Svému srdci a jeho otevření se sebelásce. Své duši a naslouchání její vnitřní moudrosti. Teprve ve chvíli, kdy se zastavíme, můžeme vnímat, co se uvnitř skutečně děje. 

Současná celosvětová situace nám tento čas zastavení dopřává. Možná je to právě to, co nám  “Vesmír” touto “STOPKOU” chce sdělit. Že už to takto nejde dál, že samy sebe tímto neustále se zrychlujícím tempem zničíme…

Možná budeme překvapené, co všechno si neseme. Kolik bolesti, napětí a stresu. Ve chvíli, kdy si to uvědomíme, jsme schopné s tím pracovat a opečovat se.

Pokud se však jen neustále ženeme vpřed, nejsme schopné to skutečně zavnímat. Jen nám není dobře, utápíme se, přichází emoční výbuch, vyhoření, selhání, ne-moc…

Čemu důležitějšímu dáváme v životě přednost? Pracovním schůzkám, telefonátům a emailům, nákupům pro vnitřní pocit hojnosti, sledování nekonečných seriálů, příběhů jiných lidí na sociálních sítích a katastrofických zpráv v televizi.

Stačí jen zpomalit svoje tempo, uzemnit se a zvýšit svou vnímavost. Jen každý den alespoň chvíli být u sebe, ve svém těle, u sebe doma. Tam, kam nikdo jiný nemůže, jen my samy. Začněme se pohybovat s rozvahou, tak jako kočka na lovu nebo želva, a pak si zalezme do ulity na pár okamžiků rozjímání jen samy se sebou. Zastavení a hluboký nádech a výdech. Právě dechové techniky jsou tím uzeměním, zpřítoměním, bdělou pozorností.

Od ranního probuzení většinou myslíme na to, co všechno ještě musíme stihnout, než odejdeme do práce. Během snídaně se stíháme oblékat a zároveň připravovat dětem svačinu. Káva nebo čaj většinou zůstanou studené na stole až do večera. Při spěchu do školy už přemýšlíme o tom, co všechno nás čeká v práci. Po pracovním obědě nám je většinou velmi těžko, protože nám během něj někdo třikrát zavolá a zároveň se díváme do materiálů nachystaných na odpolední poradu. Z toho důvodu jíme rychle a vlastně ani nevíme co. A za pár desítek minut máme opět hlad.

Během odpolední porady jsme pěkně nervózní, protože to vypadá na déle, než jsme očekávaly, ale do pěti musíme být doma. Po cestě domů přemýšlíme o tom, co budeme vařit k večeři. Hlavně aby to bylo rychlé a nenáročné, zároveň aby to děti jedly. Po večeři bychom si s nimi tak rády na chvíli sedly a prohodily pár slov, ale je ještě potřeba dát nádobí do myčky, zkontrolovat úkoly, nachystat oblečení na zítra, zahnat je do postele a přečíst pohádku na dobrou noc. Když je všechno hotové, samy jsme tak vysílené, křišťálový pohár naší životní energie prázdný, že pokud rovnou neusneme s dětmi, na žádnou jinou činnost už stejně nemáme ani pomyšlení. Natož na intimní chvíli s partnerem, nebo sama se sebou.

Možná to trochu přeháním, ale neříká vám to něco? A kde byla po celý tento den pozornost k vám, ke své vnitřní bohyni, alespoň na pár vteřin? Ani jedno jediné vědomé nadechnutí a vydechnutí. Nasátí vůně ranní kávy, pozorování letícího mraku s dětmi po cestě do školy, pár minut protažení těla v práci, spočinutí na partnerově rameni jen tak v tichosti…

Nebuďme otroky svého bytí. Náš čas v životě je daný.

Buddha řekl: Minulost je pryč, budoucnost ještě nenastala, tak se netrapme tím, co bylo, a nestrachujme se o to, co bude. Vraťme se do přítomného okamžiku, kdy se můžeme skutečně dotknout života, a život je jen „teď a tady”.