NEVÍM, KDO JSEM a možná je to v pořádku…

Celý život jsem věděla, kdo jsem. Tanečnice. Jogínka. Více než dvacet let ve zkušebním sále a na podložce, stovky hodin vedení lekcí, tělo jako chrám, dech jako most mezi hmotou a duchem. To byla já. Aspoň jsem si to myslela.

Pak přišlo Bali. A s ním vhledy do akášických záznamů.

A najednou ta tanečnice a jogínka jako by ustoupila někam do pozadí. Začala jsem číst z akášických záznamů, provázet ženy jejich duší, ponořovat se do prostoru bezpodmínečné lásky, kde je uloženo vše, co jsme kdy byly. Bylo to krásné, intenzivní, transformační.

Ale pak přišel moment, kdy jsem si položila otázku, která mě zastavila uprostřed kroku: tak kdo vlastně jsem?

Tanečnice, nebo snad jogínka, která se odvrátila od jógy? Průvodkyně Akášou, ta, která čte v duši? Transformátorka specializovaná na vodu a emoce – což je pojmenování mého typu duše, kterému sama ještě úplně nerozumím?

Stojím uprostřed. Mezi tím, co bylo, a tím, co teprve přichází.

A v té prázdnotě jsem si uvědomila jednu věc.

JSME ZVYKLÉ SE ŠKATULKOVAT

Společnost nás k tomu vede od dětství. Řekni mi, čím jsi. Odpověz jedním slovem. Vejdi se do kolonky, které ostatní rozumí.

Jogínka. Terapeutka. Koučka. Ta, co čte z Akáši.

Jako by naše hodnota závisela na tom, jak přesně se do té kolonky vejdeme. Jako by mimo škatulku neexistovalo nic skutečného, nic hodnotného, nic, co by stálo za pozornost.

Ale co se stane, když do žádné škatulky úplně nepasujeme?

Většina z nás v tu chvíli začne panikařit. Začne hledat novou škatulku, přizpůsobovat se, ořezávat se, aby se někam vešla. Protože bez škatulky jako bychom neexistovaly.

Já jsem to taky zažila. Ten pocit, kdy stará identita přestane sedět a nová ještě nemá jméno. Kdy se ptáš sama sebe, kdo jsi, a nenacházíš odpověď, která by zněla dost přesvědčivě.

A pak mi došlo něco důležitého.

CO KDYŽ SPRÁVNÁ ŠKATULKA NEEXISTUJE

Co když škatulka, do které patřím, se jmenuje prostě Pavla?

Žena, která dvacet let pohybem předávala moudrost těla. Která si z Bali odvezla dar, jemuž sama dlouho nerozuměla. Která provází ženy jejich duší, jejich strachem, jejich hledáním. Která sama neví všechno, ale přesně ví, jak se cítíš, když nevíš, kdo jsi.

Protože ten meziprostor, kde teď možná stojíš ty – kde stará identita už nedrží a nová ještě nemá jméno – já ho znám. Žiji v něm. A naučila jsem se v něm dýchat.

Není to prázdnota. Je to prostor tvorby.

Přesně tam, kde přestáváš být tím, čím jsi byla, a ještě nevíš, čím se stáváš, se rodí ta nejautentičtější verze tebe. Bez nánosů očekávání, bez starých vzorců, bez škatulky, která by tě omezovala.

DUŠE ŠKATULKY NEZNÁ

Duše nezná škatulky. Ona jen ví.

Ví, co tě naplňuje a co tě vysává. Ví, kde jsi doma a kde se jen přizpůsobuješ. Ví, kdo jsi pod všemi těmi rolemi, tituly a očekáváními.

A já se učím ji poslouchat. Každý den trochu víc. Spolu s tebou.

Pokud tě tato cesta k sobě samé rezonuje a chceš se naučit naslouchat své vlastní duši, dopřej si program >> 7 klíčů do Akáši << doslova za hubičku. Věřím, že ti pomůže sama sebe více poznat.

S láskou a světlem Pavla