Vesmír, život, vyšší princip pro mě něco chystá. Cítím změnu. Ta změna je neodkladná. Znamená to pro mě vystoupení z mé komfortní zóny. Sklopení hlavy a s pokorou přijímání, že to tak má být. Zatím nevím proč, ale důvěřuji v poces. Důvěřuji, že ten nahoře ví, co dělá a posílám mě správnou cestou.
Chvíli to velmi bolelo, nechápala jsem proč, co se děje, prala jsem se a bojovala. Pak zase plakala a vzdávala se. Vždyť už jsem toho tolik dokázala, tolik překážek překonala, tolik odpustila, přijala, nechala odplynout…
Až včera večer najednou klid, naprostý vnitřní klid. Ticho, prázdno a úleva, obrovská úleva, že vše se děje jak má. Že nemá smysl bojovat a jen plynout jako voda v řece. Uvědomění, že jsem součástí celku jako kapka v moři. A že bez té kapky by to moře nebylo úplné a celistvé.
Zároveň neuvěřitelný pocit vděčnosti. Nesmírná vděčnost ženám, se kterými jsem se mohla tento týden setkat. Se kterými jsem mohla tyto své pocity sdílet a konzultovat. Ženy, které mi nesmírně pomohly projít na druhou stranu této řeky. Mé přítelkyně. Mé blízké sestry.
Sesterství ve kterém mohu sdílet vše, co se ve mně odehrává bez masek a brnění. Sesterství, ve kterém se mohu ukázat ve své nejkřehčí podstatě a citlivosti, zranitelnosti a emocích. V naprosté upřímnosti a pocitu bezpečí.
Vím, že tou nejdůležitější ženou, u které je potřeba najít tu největší oporu jsem jen já sama, ale právě díky vám milé sestry jsem k tomuto uvědomění došla.
V mém životě jsou momentálně vztahy s mými blízkými ženami to nejcennější, co mám. A věřím, že to tak i zůstane.
Děkuji. Ženy sobě.