Babička byla. A pak najednou nebyla. Jak se změnil můj pohled na smrt.

Vzpomínáš si na chvíli, kdy Ti poprvé odešel někdo blízký? Na ten zvláštní pocit, že tu ještě včera byl, a najednou není? A přestože už uplynuly roky, někdy Ti stále tolik chybí… A přece v sobě dál neseš něco z něj. Vzpomínky, lásku i to zvláštní, tiché pouto, které čas nedokázal vymazat.

Byla jsem v pubertě, když jsem se poprvé skutečně setkala se smrtí. Zemřela mi babička. Bylo to těsně před Vánoci. V době, kdy se všude rozsvěcují světýlka, lidé se těší na společné chvíle a domovy voní cukrovím.

A najednou tu babička nebyla. Pamatuji si především ten zvláštní pocit. Babička byla. A pak prostě nebyla.

Nedokázala jsem to tehdy vůbec pobrat. Jak může člověk, kterého znáte celý život, najednou úplně zmizet? Kam odešel? Kde je? Co se s ním vlastně stalo?

Samotný pohřeb si příliš nepamatuji. Jako bych byla za nějakou neviditelnou stěnou. Vím, že jsem byla bílá jako stěna i já sama. Všechno kolem se odehrávalo, lidé plakali, loučili se, ale já jako bych tam ani pořádně nebyla.

A víte, co mě tehdy zasahovalo úplně nejvíc?

Smutek mojí maminky. Vidět její bolest. Vidět smutek těch nejbližších. To mě rozsekávalo mnohem víc než můj vlastní smutek nad odchodem babičky.

Ten totiž přišel až mnohem později. Až časem jsem začala skutečně vnímat, že mi babička chybí. Že už ji neuvidím. Že jsou věci, které bych jí chtěla říct, na které bych se jí chtěla zeptat, a že už k tomu nebudu mít příležitost.

Každý prožíváme ztrátu jinak. Někdo pláče hned, někdo až za dlouhou dobu. Někdo necítí skoro nic, protože je toho na něj v tu chvíli jednoduše příliš. A všechno je to v pořádku.

Pak přišlo setkání, které změnilo úplně všechno.

O mnoho let později jsem během svého výcviku spiritualistek prošla rituálem smrti.

Tenhle prožitek zásadně změnil můj pohled na smrt. Nešlo o skutečné umírání, ale o velmi hluboký vnitřní prožitek, během kterého jsem měla příležitost symbolicky projít vlastním odchodem.

A to, co jsem zažila, si v sobě nesu dodnes. Nepřišel strach. Nepřišla tma. Nepřišel pocit konce. Přišel naprostý klid. Tak hluboký, jaký jsem do té doby snad nikdy nezažila. A s ním nádherný pocit bezpodmínečné lásky a přijetí.

Nemusela jsem nic dokazovat. Nemusela jsem nic zvládat. Nemusela jsem být silná, užitečná ani pro nikoho nic dělat. Prostě jsem byla (ale vlastně nebyla). A byla jsem přijímaná a milovaná přesně taková, jaká jsem. Bylo to tak překrásné, že si dodnes vybavuji jeden konkrétní okamžik.

Napadlo mě, jestli se mi vůbec chce zpátky. Ne proto, že bych nechtěla žít. Ale proto, že ten pocit klidu, lásky a naprostého přijetí byl tak silný, že se mi z něj vlastně ani nechtělo odcházet.

Zčistajasna přišla jasná informace od Zdroje. Že tady mám ještě dost práce. Že mě tu ostatní lidé potřebují. Že moje cesta tady na Zemi ještě zdaleka nekončí.

A v tu chvíli se to změnilo. Najednou jsem věděla, že se chci vrátit. A nejen to. Já jsem se na ten návrat začala těšit! Na život. Na lidi. Na všechno, co mě tady ještě čeká. Z tohoto rituálu jsem si odnesla něco, co mi už nikdo nevezme.

Svůj vlastní hluboký prožitek, díky kterému dnes smrt nevnímám jako definitivní konec, ale jako přechod. Přechod do jiné dimenze bytí. Do něčeho, co svým běžným lidským rozumem nedokážeme úplně uchopit. Netvrdím, že vím, jak přesně to po smrti funguje. Ale vím, co jsem během tohoto rituálu cítila a prožila. A právě to změnilo můj vztah ke smrti.

Smrt se postupně stala součástí mého každodenního života.

Dnes je moje práce hodně propojená s tím, co běžně očima nevidíme. Při svých sezeních se napojuji na “Zdroj”, načítám informace z akášických záznamů, komunikuji s předky, světelnými průvodci a pracuji s tím, co ke mně během těchto setkání přichází.

A tak se pro mě téma smrti, odcházení a pokračování života postupně stalo něčím naprosto přirozeným. Ne strašákem, před kterým je potřeba zavírat oči. Ale součástí celého koloběhu života.

Vnímám, že všechno je nějakým způsobem propojené. Že jsme součástí mnohem většího celku. Že naše lidská zkušenost je jen jednou z podob bytí a že existují i další roviny a možnosti, které zatím nedokážeme plně pochopit.

Také stále více vnímám, jak velkou roli v našem životě hraje to, jakou realitu si svými přesvědčeními, rozhodnutími a každodenními volbami vytváříme. A přestože dnes smrt vnímám úplně jinak než kdysi, neznamená to, že bych necítila smutek, když někdo odejde. Samozřejmě že ano.

Protože i když věřím, že odchodem všechno nekončí, člověk nám tady fyzicky prostě chybí. Chybí jeho hlas. Objetí. Smích. Obyčejné společné chvíle. A žádné přesvědčení o pokračování života tenhle lidský smutek nemusí vymazat. Jen vedle něj může existovat ještě něco dalšího. Důvěra. Klid. A vědomí, že pouto lásky nemusí zmizet jen proto, že už se nemůžeme obejmout.

A co naši předkové? Opravdu s jejich odchodem všechno končí?

Čím déle pracuji s lidmi a jejich životními příběhy, tím víc si uvědomuji, jak moc si toho ze svých rodin neseme. A nemluvím jen o vzpomínkách, rodinných fotografiích nebo podobě, kterou jsme po někom zdědili. Mluvím o tom, co se v našich rodinách předávalo z generace na generaci.

O přesvědčeních, která jsme slýchali jako děti. O strachu z nedostatku. O potřebě všechno vydržet. O pocitu, že si lásku musíme zasloužit. Že musíme být silní. Že nemáme právo žít lépe než ti, kteří tu byli před námi.

• Kolik žen dnes žije podle pravidel, která si samy nikdy vědomě nevybraly?
• Kolik z nás si nese tíhu, která vlastně ani nezačala u nás?
• A kolikrát jsme tak věrné svému rodu, že si ani nedovolíme žít jinak?
• Jenže víte, co je na tom všem krásné?

Od našich předků jsme nezdědili jen bolest, strach a těžké životní příběhy.

• Zdědili jsme také jejich sílu.
• Odvahu žen, které dokázaly projít neuvěřitelně těžkými obdobími.
• Vytrvalost mužů, kteří se nevzdali, i když neměli téměř nic.
• Lásku, moudrost, schopnosti a dary, které se v našem rodu předávaly po generace.

A právě tohle mě na práci s předky tolik fascinuje. Že si můžeme začít vědomě vybírat, co si z našeho rodu chceme ponechat a co už dál nést nechceme.

Nemusíme opakovat bolest svých předků, abychom jim zůstaly věrné.

Můžeme je milovat, vážit si jejich příběhů, poděkovat jim za život, který díky nim máme, a přitom si dovolit žít svůj vlastní. A právě o tom pro mě Dušičky jsou.

Dušičky pro mě nejsou jen o vzpomínání na ty, kteří odešli.

• Jsou také o nás, kteří jsme tady zůstali.
• O našem spojení s kořeny. O vděčnosti za život. O tom, co si neseme a co už můžeme s láskou odložit.
• A také o uvědomění, že za každým z nás stojí dlouhá řada lidí, bez kterých bychom tady dnes nebyli.

Někteří měli krásné životy. Jiní prošli bolestí, ztrátami, válkami, nedostatkem nebo těžkými vztahy. Každý měl svůj příběh. Ale jejich příběh nemusí být naším osudem.

A tak jsem se letos rozhodla vytvořit jeden velmi osobní večer. Večer, ve kterém se společně zastavíme, zapálíme svíčku a věnujeme chvíli těm, kteří tu byli před námi. Ne proto, abychom se vracely do minulosti a zůstávaly v ní. Ale proto, abychom z ní přijaly to dobré a dovolily si pustit to, co nás už dál nemusí provázet.

Dušičkový večer – Kořeny a křídla

Srdečně Tě zvu na společné online setkání (Neděle 1.11. v 18.30 na Zoom), během kterého se prostřednictvím meditace, práce s přesvědčeními a symbolického rituálu vydáme ke svým kořenům.

Podíváme se na to, jaké rodové vzorce si neseme, co už nechceme předávat dál a jakou sílu, odvahu a moudrost si naopak od svých předků přejeme přijmout. Součástí večera bude také hluboká vedená meditace, během které Tě pozvu k symbolickému setkání s Tvými předky. A především k jednomu důležitému uvědomění.

Nemusíš nést všechno, co bylo před Tebou. Ale můžeš si vzít sílu, díky které jsi dnes tady. Protože kořeny nás nemusí držet na místě. Mohou nám dát pevnou půdu pod nohama, abychom konečně mohly roztáhnout vlastní křídla.

A přesně to Ti přeji.

Aby ses dokázala s láskou podívat na to, odkud přicházíš, a zároveň si dovolila svobodně rozhodnout, kam chceš jít dál.

Budu moc ráda, když u toho budeš se mnou. ❤️

DUŠIČKOVÝ VEČER – KOŘENY A KŘÍDLA

🕯️ Neděle 1. listopadu 2026 od 18:30
🌿 Online na Zoomu, se záznamem k dispozici

Odevzdej svým předkům to, co už nést nemusíš. Přijmi sílu svého rodu a leť.

👉 Více informací a přihlášení na Dušičkový večer

S láskou, úctou a světlem, Pavla ❤️