„Na mě meditace nefunguje. Já nic nevidím, neslyším ani necítím.“

Asi to znáš, když si se pustila do čtení… Zavřeš oči. Někdo Tě vede meditací a říká: „Představ si… Vnímej… Nech k sobě přijít odpověď…“

A Ty čekáš. No a nic. Žádný obraz. Žádný hlas. Žádný zvláštní pocit. Žádné velké uvědomění.

A tak si řekneš:

„Já tohle prostě neumím. Na mě to nefunguje.“

Možná jsi dokonce došla k závěru, že meditace nebo terapie není nic pro Tebe. Že na to nemáš „hlavu“ nebo dostatečně rozvinutou intuici. Hmmm intuice, tak to vůbec 🙂

Ale co když je to celé trochu jinak?

Co když není problém v tom, že nic nevnímáš? Možná vnímáš mnohem víc, než si myslíš. Jen čekáš, že to bude vypadat nějak jinak. Čekáš jasný obraz. Hlas, který k Tobě bude mluvit jako ze záhrobí. Silný pocit v těle jako když máš horečku, nebo zimnici.

Jenže vnitřní svět k nám často promlouvá mnohem jemněji. Řekla bych spíš méně nápadně.

Najednou Tě napadne jedno slovo. Probleskne Ti hlavou vzpomínka. Něco si „jen tak vymyslíš“. Ucítíš nepatrné stažení v těle. Nebo Tě napadne odpověď, kterou okamžitě shodíš ze stolu slovy: „Ale to jsem si určitě vymyslela.“

A já Ti na to řeknu: Počkej, co když je právě tohle ono?

„Ano, tak si to klidně vymysli.“

Při ThetaHealing terapiích se mi poměrně často stává, že se klientky na něco zeptám a dostanu odpověď: „Nevím.“

A někdy jim odpovím: „Dobře, nic se neděje, tak si to vymysli.“

Protože v tu chvíli přestáváme tlačit na správnou odpověď. A velmi často něco přijde. Slovo. Věta. Obraz. Vzpomínka. Pocit. Příběh. A nemůžeš si vymyslet něco, co není ve tvém podvědomí!

Protože Tvá představivost nevzniká ve vzduchoprázdnu. Čerpá z Tvých zkušeností, vzpomínek, emocí, asociací, přesvědčení a toho, co je pro Tebe nějakým způsobem významné.

A právě proto někdy cesta k sobě nezačíná otázkou: „Je to skutečné? Je to pravda?“ Ale spíš: „Proč ke mně přišlo právě TOHLE?“

A co když za „já nic necítím“ stojí strach?

Tady se dostáváme o něco hlouběji

Protože někdy opravdu nejde jen o to, že čekáš něco MEGA – příliš velký zážitek. Někdy sis kdysi vytvořila velmi chytrý způsob, jak sama sebe chránit. Necítit. Protože kdybys začala opravdu cítit, mohla by přijít i bolest. A v tom je ten zakopaný pes.

• Kdybys začala opravdu naslouchat sama sobě, možná bys uslyšela něco, co už nebude možné přeslechnout.
• Možná by sis musela přiznat, že nejsi spokojená ve vztahu.
• Že Tě práce, kterou děláš, dávno nenaplňuje.
• Že se celý život snažíš vyhovět ostatním.
• Že jsi naštvaná.
• Že jsi smutná.
• Že něco chceš úplně jinak.

A to může být strašidelné. Protože dokud „nic nevím, nic necítím a nic ke mně nepřichází“, nemusím nic měnit. Co kdyby ta skutečná otázka zněla jinak? Ne:

„Proč neumím meditovat?“ Ale:„Je pro mě bezpečné slyšet sama sebe?“

Je pro mě bezpečné opravdu cítit? Je pro mě bezpečné vědět, co chci? Je pro mě bezpečné vidět i ty části sebe, které se mi nemusí líbit?

A ještě hlouběji:

„Co by se stalo, kdyby mi v životě bylo opravdu dobře?“

To je otázka, která může otevřít úplně jiné dveře. Protože někdy jsme si na svou bolest, nespokojenost nebo bezmoc zvykly natolik, že se staly součástí naší identity.

Ne proto, že bychom vědomě chtěly trpět. Ale protože ten známý vnitřní „smrádeček a teplíčko“ bývá pro naší mysl bezpečnější než to neznámé. I když to smradlavé bolí.

Co když někde hluboko uvnitř nevěříš, že můžeš být opravdu šťastná. Že neumíš přijímat radost bez očekávání, že za ni budeš muset zaplatit. Máš pocit, že život musí být těžký. Zvykla si si být tou, která pořád něco řeší, zachraňuje a zvládá.

A kdo bys byla, kdyby najednou nebylo co řešit?

Dokázala bys prostě jen žít? A dovolit si, aby Ti bylo dobře?

Meditace není schopnost vyvolených

Nemyslím si, že spojení se sebou je něco, co musíš získat. Spíš se učíš znovu důvěřovat něčemu, co už dávno máš.

• Představivosti.
• Intuici.
• Vnímání těla.
• Schopnosti zachytit jemný vnitřní impuls.
• Schopnosti obrátit pozornost zvenčí dovnitř.
• Nemusíš při meditaci vidět barevné obrazy.
• Nemusíš slyšet hlas.
• Nemusíš mít mystické zážitky.
• Možná prostě víš.
• Možná cítíš.
• Možná Ti něco probleskne hlavou.
• A možná si něco „vymyslíš“.

Vyzkoušej si to teď

Zavři na chvíli oči. Polož si ruku na srdce a třikrát se pomalu nadechni a vydechni.

A potom se sama sebe zeptej:

„Co teď ve svém životě potřebuji nejvíc?“

Nečekej. Nehledej správnou odpověď. A hlavně neříkej „nevím“.

Řekni si:

„Kdybych si měla odpověď vymyslet, co bych řekla?“

A vezmi úplně první věc, která přijde. Jedno slovo. Obraz. Pocit. Vzpomínku. Myšlenku. Cokoliv.

A potom se zeptej: „Proč mě napadlo právě tohle?“

A znovu dovol přijít první odpovědi. Nemusíš vědět, jestli je „správná“. Jen ji chvíli poslouchej. Protože celý problém nemusí být v tom, že by k Tobě nic nepřicházelo. Jen si nevěřila tomu, co přichází.

Cesta k hlubšímu spojení se sebou nezačíná tím, že se naučíš něco nového. Začíná ve chvíli, kdy přestaneš říkat: „Já to neumím.“ Pokud chceš k tomu mou podporu, připravila jsem pro tebe VEDENOU MEDITACI ZDARMA „Vzpomeň si na svou duši“, která tě povede krok po kroku.

Stáhneš si ji zdarma >> TADY << a budu ráda, když mi dáš na email pavla@rozumberskapavla.cz vědět, jak se ti dařilo.

S láskou, úctou a světlem, Pavla